Zámek ve Štáblovicích má za sebou více než pětisetletou historii. Nejstarší vodní tvrz zde byla vystavěna kolem roku 1500, tedy v době, kdy českým králem byl Vladislav Jagellonský. O sto let později se už Štáblovice pyšnily výstavním renesančním panským sídlem, které nechal zbudovat člen manského soudu v Olomouci a významný zdejší šlechtic Kašpar Rotmberk z Ketře. Silnou vazbu Kašpara a jeho rodiny na Štáblovice může dokládat i výstavba nového štáblovického kostela a v něm zbudování dodnes dochovaného rodového mauzolea. Rotmberkovskou éru ve znamení renesance a tolerantní reformace na Štáblovicích ovšem rázně ukončila třicetiletá válka.
Kolem roku 1650 je kdysi reprezentativní štáblovická tvrz popisována jako zpustlá. S novými majiteli z rodu Lescourant se opuštěná a poničená tvrz dočkala opravy a postupně i přeměny na barokní venkovskou vilu.
Od poloviny 18. století po dobu téměř 200 let byli majiteli štáblovického panství a posléze velkostatku členové rodu Sobků z Kornic, kteří zdejší sídlo postupně proměňovali nejprve na barokní zámek s francouzskou zahradou a později, na přelomu 19. a 20. století, na historizující vilu obklopenou anglickým parkem. Kajetán a Ignác Sobkové z Kornic byli v prvních desetiletích 19. století významnými zemskými úředníky a především Kajetánovi nebyli vzdálené osvícenské myšlenky a okruh svobodných zednářů.
Posledním svobodným pánem Sobkem z Kornic na Štáblovicích byl Viktor – nikdy se neoženil a neměl potomka, jenž by byl pokračovatelem rodu. Roku 1880 proto adoptoval svého synovce Karla ze Skal a Velké Lhoty, syna své sestry Aloisie, a zabezpečil tak rodovou kontinuitu. Po Viktorově smrti roku 1888 tedy byli štáblovickými pány potomci Sobků z Kornic se jménem Sobek-Skalové z Kornic.
V letech na přelomu 19. a 20. století býval na štáblovickém zámku častým hostem moravský místodržící a později rakouský ministr spravedlnosti, otec baronky Gisely Sobek-Skalové z Kornic, Alois ze Spens-Booden. Zastávání takto významného úřadu blízkým příbuzným jistě dodávalo zdejšímu panstvu na společenském významu. Ale stejně tak, jak rok 1914 ukončil Belle Époque, uzavřel i slunnou kapitolu v životech majitelů štáblovického velkostatku. Po konci první světové války, kterou strávil jako voják „v poli“, zůstal posledním z celé rodiny Viktorin Sobek-Skal z Kornic. V nelehkých hospodářských poměrech po vzniku Československé republiky vedl zděděný velkostatek a účastnil se správy obce. Po 2. světové válce mu ale byly veškeré majetky zkonfiskovány a Viktorin se svojí manželkou, původem ruskou šlechtičnou, dožil jako odsunutá osoba německé národnosti ve Vídni.
Zámek, jenž se v poválečné době ocitl v rukou státu a obce, byl ve druhé polovině 20. století využíván k různým účelům, které ovšem vedly k degradaci jeho někdejší reprezentativní podoby a téměř až k ohrožení samotné jeho existence. Záchrany a rekonstrukce se dočkal spolu se současným soukromým majitelem až po roce 2001.